Někteří tvrdí, že žijeme ve společnosti vědění. Přesto však je mnoho oblastí, které zůstávají neznámé a poznání unikající. Známé a poznatelné se vtěluje do symbolických forem, neznámé vzdoruje symbolizaci a vyjevuje se jen jako neurčitá a zneklidňující struktura pocitů. Vystavující autorky a autoři, každý svým jedinečným způsobem, podnikají výpravu do neznámých oblastí: do oblasti vnímání barev a tajemství malby, do oblasti fantasmat, do záhybů psychické reality snu, do oblastí afektů pramenících z tele-prezence násilí. Někteří se experimentálně vydávají za hranici světa znaků směrem k artikulaci samotných forem z mračen částic a shluků linií. Umělecký výraz je jediným způsobem jak tuto strukturu pocitů učinit zřetelnou, je prostředkem díky kterému můžeme cestovat do neznámých oblastí a překročit hranici známého v gestu transgrese.

Doménou autorky Aleny Anderlové je malba. Tato technika není pouhou výtvarnou konvencí. Je vyžita jako specifické médium a stává se z ní vlastní téma. Kompozice a náměty obrazů (zvířata, lidé, stroje) evokují fotografický aspekt a tím referují zpět k malbě. Autorka dokazuje, že technika malby není ve světě nových médií anachronismem, ale jedinečným nástrojem. Umožňuje zachytit něco, co uniká fotografii i filmu. Na rozdíl od technologií, které divákovi vnucují vysoce definovaný a v důsledku banální otisk objektů-referentů, totiž malba zachycuje ono pověstné chvění vzduchu, živou hru barev, dojem, impresi. Snadno získáme pocit, že barvy vibrují a znějí, že jsou nadány silnou energií. Autorka maluje spíše barvy než tvary. V kontextu tohoto jevu nelze nevzpomenout na výrok Cézanna: „Barva je místo, kde se mozek setkává s vesmírem“.

V objektech a grafikách Petra Bařinky se reálné a symbolické události jeho osobní zkušenosti promítají do imaginárního světa díla. Objekty a obrazy nám mohou připadat jako výstava loutek, rekvizit a kulis k animovanému filmu. Jako bychom za dílem tušili nějaký imaginární scénář. Tento scénář však obrazy a objekty pouze naznačují a tím podněcují diváka k tomu, aby vkládal do mezer vlastní představivost. Film, který si domýšlíme, ale nemůže být dětsky jednoduchý. Je prostoupen dospělou zkušeností, afekty, tužbami, fantasmaty a reálnými slastmi (jouiassance). Mimoto obsahuje jedinečný autorův humor.

Veronika Drahotová zde prezentuje triptych-autoportrét nazvaný „Nevidím zlo, nemluvím zlo, neslyším zlo“. Sama ho charakterizuje výrokem Slavoje Žižka „they don΄t know it, but they are doing it“. Tato figura pro ni však není figurou vyjadřující ideologii, ale směřuje ji k nevědomým procesům. Neznámá oblast je pro ni oblastí snu jakožto psychické reality, z níž čerpá vizuální představy. Její obrazy jsou kombinací ploch a hloubek podle vlastního plánu konzistence. Vznášející se šedavé plochy na jejích obrazech jsou snovými kamennými bloky, majícími hmotnost, texturu a dynamiku formy. Plochu doplňuje závrať hloubky. „Žena v šatech naklánějící se do studny, detailní pohled do studny, žena se zavázanýma očima“. Snové obrazy hlubiny a snové uzavření smyslů: nevidím zlo a neslyším zlo – sním. A ani nemluvím, zhmotňuji své sny.

Nikola Semotánová zde prezentuje stylizovaný dokument a proměňuje jej v monument. Využívá běžné formy novin, jejichž prostřednictvím jsme každodenně zpravováni o vyvražďování lidí ze vzdálených oblastí světa. Jako příjemci těchto zpráv pociťujeme afekty bezmoci a vzteku. Takové zprávy v nás zanechávají pachuť a hořkost a ochromují naši životní energii. Co máme dělat? Jak se můžeme očistit od abstraktního válečného stoje, který pohlcuje člověka po celou dobu jeho dějin? Jak se očistit od pachuti válek v přímém přenosu? Možná jsme svědky „smrti člověka“ a jeho dějinného konce: „lidské se stává deficitním“. Od humanity jsme dospěli k vědomí post-humánní brutality. A právě v tomto momentu pro nás autorka vynalezla očistný rituál. Provádí magické gesto katarze – přesun afektů-démonů do neživých předmětů-talismanů, které slouží jako jejich schránka. Tato gesta mají svou přesnou hodnotu přechodového rituálu. Talismany tvoří rodiny, stejně jako skutečné rituální předměty přírodních národů (viz Malinowski, Lévi-Strauss). Oživení myšlení přírodních národů je způsob jak uniknout z vědomí masového vyhlazování a najít v džungli médií vlastní linii úniku…

Pavel Strnad sestupuje k základům vizuálních struktur, k procesu vzniku forem z beztvarosti, rozehrává dialog mezi metamorfózami vizuálních struktur a myslí projektující formy. Tímto způsobem zasahuje do intencionality vědomí, do prostoru mezi okem a duchem (oblast, kterou zkoumal Merleau-Ponty). Ale možná jde ještě dál. Obchází svět lidských intencí a pátrá v samotné molární a molekulární povaze forem, pátrá mezi částicemi a jejich shluky, zkoumá jak z vláken, sítí a linií vznikají formy výrazu. Jeho kresby a animace usilují o umlčení jazyka, odvrhují označující systém a směřují k bezprostřednímu výtvarnému zachycení vjemů. Prezentované dílo tak můžeme pochopit jako krok za semiózu, krok za symbolickou reprezentaci, krok k samotnému stávání se forem, krok k molekulárnímu „tělu bez orgánů“ (Deleuze a Guattari).

Sdružení výtvarníci vyrůstající z pražského výtvarného milieu mají přes všechnu rozmanitost technik a oblastí jistý společný jmenovatel: jejich náměty se ustavují v prostoru psychické reality a výtvarné formy jsou vždy výsledkem konkrétních pocitů a odpovědí na žitý svět.  Ačkoli realistiky zobrazovaný svět není námětem, skrze jeho chybění je přítomen. Společným chórem autorů je poselství o tom, že známým světem je ještě jeden svět, svět dosud nemyšlených oblastí – terra incognita – unknown area.

Michal Tošner