Alena Anderlová prošla na pražské AVU dvěma malířskými ateliéry. První vedl Antonín Střížek, druhý Michael Rittstein. Zatím co od prvého profesora mohla Anderlová získat vztah k popisné naraci, podané statickou formou, zklidnělým, soustředěným pohledem, kde obrazy připomínají výhledy z okna nebo do okna, u druhého si osvojila možnosti expresivní formy plné akce, akčnosti a dynamiky. Autorčin vklad do těchto východisek je především vlastní tématika dotýkající se střetů lidské civilizace a volné přírody. Sama umělkyně pochází z klidné oblasti Pošumaví (Klatovy) a první bezprostřední kontakty s velkoměstem ji patrně samy vedly k volbě tématu. Výsledkem je kriticky zabarvená žánrová malba s prvky ironie, humoru a nadsázky.

Na obrazech vystupují na způsob vizualizovaných bajek různá zvířata – zajíci, veverky, vlci, lišky, ptáci. Ta jsou situována buď do vlastního přirozeného prostředí, kterým jsou lesy a louky, nebo jsou naopak vyjmuta ze svého útočiště a vystavena nebezpečí neznámého světa. Polarity mezi přirozeným životem přírody a civilizačními projevy jsou většinou naznačeny v motivech střetu či potenciální havárie. Zajíc běží přes silnici, kde vysokou rychlostí projíždí automobil. O fous se minou. Jakoby tu byla přítomna úzkost z možné katastrofy. Ironický a zdánlivě nevinný žánr se v představě domyšleného aktu barví krví, jedno zda zvířecí či lidskou. Další strategií malířského sužetu Andrlové je motiv vyhraněných kontrastů. Dojemná pohádkově laděná žánrová intimita je náhle krutě demaskována a navždy ztracena např. v obraze, kde veverka sbírá v temném lese houby, přičemž je překvapena reflektory automobilu a v momentu překvapení ztuhne a není schopna pohybu. Ono ztuhnutí, paralizování zvířecího jedince se opakuje i na dalších malbách – zajíc na křídle letadla, zajíc krčící se na letištní ploše, zajíci ujíždějící po eskalátoru někam pryč, nebo běžící psi zrcadlící se v obkladech stanice pražského metra. Absurdita vane z paralelních světů, kde v jenom se odvíjí přirozený pohyb a tiká skutečný čas, zatím co v druhém vládne pohyb mechanický a čas se ztrácí a je doháněn neurotickou rychlostí, ač je ho vlastně úplně stejně, jako ve světě prvním. Je otázka nakolik se autorka identifikuje se svými zajíci, veverkami a vlky a nakolik se tu jedná o groteskní nahořklou nadsázku, každopádně Vlčí sen se zdá být snem predátora, který si v dané situaci musí zvolit zda zaútočí, bude se bránit nebo se stane obětí. Agrese je tu zástupným motivem k vyjádření konfliktu a konfliktních situací, kterým je vystaven každý, kdo má v sobě ještě alespoň kousek přirozenosti a octne se v anonymním nepřátelském prostředí. Tady už štěkání a vytí nepomůže. Tady jde zpravidla o život. Tak ať to všichni společně s autorkou přežijeme ve zdraví.

Petr Vaňous, úvodní slovo k výstavě Vlčí sen (Praha, Via art, 22. 10. – 23. 11. 07)